Poznávání okolí:Osobní stránka na adrese: uklokanu.nafotil.cz

V posledních dnech jsme se pilně věnovali poznávání blízkého i vzdálenějšího okolí. Průzkum začal menší procházkou kolem domu. Není to daleko od lesa - bushe. Několik lidí nás zrazovalo od myšlenky vyjít si do lesa na čumendu kvůli pavoukům a hadům, jiní zase říkají, že to není tak žhavý. Pro jistotu jsme se tedy drželi mezi domky. Při pohledu z kopce naše předměstí připomíná obrovskej cirkus - není to místo pro mě. :-/

V pátek bylo opět pozdním probuzení. Šli jsme procournout město a místní odpočinkovou zónu South bank. Je to krásně upravené nábřeží s parky a kavárničkami. Romana přišla s tím, že mě tam pozve na kafe. Měla by dělat diplomatku, nebo vyjednavače na blízkém východě. Jak myslíte, že to skončilo? Ano, kávu jsem nakonec cvaknul já. Ale zatím v poho ;-) U kávy si k nám přisednul - spíš přihupsnul, jeden pták a byl strašně neodbytný. Evidentně podlehl Romaninu šarmu a chtěl se s ní přátelit.

Na sobotu jsme si naordinovali separaci. Já jel s holkama z domu ... ááá evidentně jsem opomněl zmínit, že bydlíme v domě s dalšími čtyřmi osobami ženského pohlaví. Dvě baby jsou z Čech a dvě ze Slovenska. No a když k tomu připočtu Romanu a naší lesbickou domácí s přítelkyní dojdu k otřesnému skóre 7:1!!!! Proste já se těch ženskejch nikdy nezbavím. Člověk před čtyřma uteče z práce na druhej konec světa (pardon holky je to jen hloupej ftípek - mám vás rád! Opravdu!;-) a další tu má pod nosem. Občas si říkám, jestli toho estrogenu kolem mě není trochu moc ... Kubo, co bych dal za to, pokecat na vodárně a vyčistit si tak hlavu. Franine, vyrazit na půl dne za nějakou keškou ... Prostě chlapský kecy, sprosťárny atd. je to, co mi tu schází. :-(

Jakmile je ženských víc, jak dvě pohromadě a jsou tak v přesile, je zaděláno na nepříjemnosti. Vždycky se spolčí a bezvýhradně drží při sobě a něco kujou. Bohatě stačí jedna jediná .... a ta mi tu zase chybí ... hmmmm

No abych se vrátil zpět a zanechal svého výlevu. ;-) S holkama jsme vyrazili za koalama a klokanama a Romča razila za bubnama a družbou s jedním místňákem. Zvířátka byla super a já konečně cítil, že jsem v nějaké jiné zemi.

Na neděli jsme byli s R. domluvení, že se scuknem ve městě. Zůstávala na noc u Lídy. A to se propracováváme k další věci, o které jsem se ještě detailně nezmínil - místní veřejná doprava. Autobus, kterým musíme jezdit od vlaku, jede poslední v sedm večer. Abychom ho stihli, je potřeba z města vyrazit tak ve čtvrt na sedm. A to je zásadní handicap, který nám nedává možnost najít si práci. Je tu ještě možnost dojít to z vlaku pěšo a to je to, co jsem zkusil právě v neděli a již nechci více! Oni v neděli totiž busy nejezdí pro jistotu vůbec! Mojí chybou bylo, že jsem vyrazil později a nechtěl jsem si nechat vlak ujet. ,,Přece nenechám Romanu další půlhodinu čekat !," říkal jsem si. A tak jsem jak magor čtvrtinu cesty běžel. Skoro bylo poledne, venku pařák, no co mám povídat. Já, svalstvo z kancelářské židle dávno zatrofované, běžet v poledne patnáctistovku?! Impossible! Plaze se kolem plotu 300m od stanice, slyšel jsem hlášení, že vlak za chvíli dorazí do stanice. ,,Když už jsem tak daleko, tak to teď přeci kua sakra do pr..psí boudy, nevzdám!“ Tak jsem opět rozhýbal, svoje křečí ztuhlé svalstvo, k běhu. A jak ve filmu! Světla expresu se blížila rychleji, než jsem si přál. A přede mnou poslední překážka. Nadchod!! Vyběhnout schody vzhůru, přeběhnout lávku na správnou stranu stanice a dostat se dolů. Cesta dolu po schodech se rozhodně nedá nazvat kontrolovaným pohybem. Spíš jsem se z těch schodů sesypal, než je seběhl. Už celý ten manévr přebíhání nadchodu, jako bych nesledoval ze svého pohledu, ale pohledu jakési třetí nezúčastněné osoby. Pařani games to jistě znají. Ale co by nikdo, ani já sám, neřekl, se stalo skutečností! Padl jsem jak pytel cementu do sedačky vlaku a nebyl schopen ničeho. Jen jsem s vypoulenýma očima seděl, hubu dokořán a lapal doušky chladivého klimatizovaného vzduchu. Sluneční brýle se staly neprůhledné zkondenzovaným potem a v pohledech těch několika málo spolucestujících se zračil značný údiv a snad i opovržení. Moji ztrhanou vizáž efektně doplňovaly proudy potu stékající, s intenzitou naplno otevřeného kohoutku, po celém mém těle. Za pětatřicet minut, po které vlak zdolává vzdálenost mezí naší prdelí a městem, jsem se jen stěží stačil rozdýchat. Z vrstvy potu se na mě, působením zde všude přehnaně nastavené klimatizace, začala tvořit jinovatka. V této situaci mě pak ohromně potěšila zpráva od Romany, že nebude čekat na smluvené zastávce a že mám jet o jednu dál a najít hotel Normaby, kde mě s Lídou počkají. Kde leží hotel Normaby nevěděla ani paní na turistinfo, ale prý je zde jeden podobného názvu a není ani tak daleko - cca 15min chůze. WoW Po té co jsem se dovlekl k hotelu Normandi a zavolal, kde že tedy jsou, dostalo si mi bestiální odpovědi, že mám za nimi přijít kamsi a že to není daleko - cca 15min chůze. V této situaci by asi nikoho nepřekvapilo, kdybych je obě zabil holejma rukama. Žel bohu a nebo bohu dík, jsem na to neměl dostatek sil. Ještě jednou vám děvčata děkuji za tuto bojovku!!! A Romika - PŘÍŠTĚ TĚ NECHÁM ČEKAAAAT!!!!

Ve světle těchto událostí byly již ty následující odpolední nicotné. Jen další courání městem a noční chůze z vlaku domů. Žůůžo den!




.